Život začíná za hranicí komfortu. Tohle tvrzení se objevuje snad ve všech knihách zaměřených na dnes tak protěžovaný seberozvoj. Znáte to, ráda si hraju sama se sebou, takže rozhodnutí udělat něco, o čemž tuším, že je totální blbost, je na spadnutí. Jet s kolegy na kole na Lysou s vědomím, že 60Km a necelých 2000m převýšení bude bolet, je crazy tak akorát.
Příprava k nezaplacení
Obecně je fajn nepodcenit přípravu. Otázkou je, do jaké míry lze trénovat například na ultra, dálkové plavání nebo řádnou porci kilometrů s nemalým převýšením na kole. Ideální je sehnat trenéra, který má s takovými extrémy bohaté zkušenosti. V praxi jsou ti nejlepší enormně vytížení. Nezbývá než projít pár článků, poptat se přátel a nějak trénovat.
Jak poznat hranici komfortu?
Jedu smířená, že to bude dlouhé, bolestivé a kdykoliv to můžu otočit domů. Cesta je na pohodu do prvního „kde to *** jsme?“ a „Ok, tak si trochu nadjedeme“. Na 20km zjišťuji, že jet na celoodpruženém kole je po těžkém pádu je sice bezpečnější než klasický horák, nicméně se člověk na asfaltu dost trápí. Se 40km přichází první krize, pomalu, ale jistě mi dochází, že celková délka trasy nebude jen 60Km.
Nicméně bod zlomu, kdy se na to jednoduše vykašlu nepřichází. Hlava, která stávkuje už od prvního km dává na 48 Km totální stopku. Vypíná se snaha o logické myšlení, lehám si na hřející asfalt a pohledy kolemjdoucích mi jsou naprosto u pozadí.
Naštěstí parťák poznává, že je zle, cpe do mě magnézko a borůvky, o kterých doufám, že nejsou moc očůrané srnami a nastává totální pocit lehkosti. Prostě absolutní nic.
Při hraní si s extrémy doporučuji mít v blízkosti kvalitního parťáka, který vás zná do morku kostí. Bod zlomu může přijít kdykoliv a projevit se všelijak. Poslední, co potřebujete je na tempíčka a výkony zaměřený prudič, anebo být v téhle situaci sami in the middle of nowhere.
Jedeme dál
Chvíli na to zvedám obratel po obratli, dávám tělu čas na vyrovnání tlaku, sedám na kolo a jedu dál. V hlavě jen rytmus dechu a nohou, bolest i únava jsou vypnuté. Asi po 2km dorazím k vrcholovému sloupu na Lysé. Užívám si své malé vítězství sama nad sebou.
Cesta zpět je paradoxně na pohodu. V podvědomí slyším bratrovy rady ohledně techniky sjezdů. Vše do sebe zapadá. Přestože mi šotolinový terén nedělá psychicky úplně dobře (pád byl na šotolinové lesní cestě), postupujícími kilometry vadí míň a míň. Technické úseky s bahnem a kořeny jsou doslova oujééé. Dokonce mnohem zkušenějšího parťáka koučuji „bahno se neobjíždí, musíš se pořádně rozjet.“ Je jasné, kdo z nás dvou vypadá víc jako čuník. 🙂
Proč jít za komfort?
Jakmile si člověk prochází nepohodlím, náročná situace ho sama nutí změnit způsob myšlení a s ním i přístup. Někdy stačí zastavit se a říct si, když nejde o život, tak jde o h…O, a tím získat nadhled. Jindy pomůže uvědomit si, zda to, co mě trápí bude důležité i za 5 let a začít svou energii věnovat životně důležitým věcem.
V toxických vztazích, ze kterých nemůžeme odejít, pomáhá vědomí, že jednou stejně všichni umřeme a svůj čas začít žít naplno. Neznáme den ani hodinu. Mnohdy svých 24h marníme pro někoho, který chce zůstat nešťastný a komplimenty obalený jed plive pokaždé, když mu chcete udělat radost, nebo pomoct. Nejvíc je štve, že dokážete být šťastní i přesto, že vám život tolik ztrpčují. Neuvědomují si totiž, že to, co posíláme do světa, se mnohonásobně vrací. Náročné situace, ať ve sportu nebo v životě mají hlavní účel, a tím je změna a následný rozvoj.
Největší zbraní proti stresu je naše schopnost vybírat si jednu myšlenku za druhou.