Znáte ten pocit, kdy se na něco hodně těšíte, už to skoro máte a pak přijde něco, co vám radost dokonale zhatí? Tak přesně tohle mě potkalo druhý den v Davosu.
Ráno se probouzím do krásného dne a cítím, že je něco špatně. Kotník, o který jsem včera zavadila hranou boty není přes otok téměř vidět. Naštěstí nebolí, ale je mi jasné, že je to s během velký, špatný. Probdělá noc na náladě nepřidá, a tak nezbývá, než se s tím poprat.
Míříme do vesnice Wägerhus (2207m), přesněji k části Alp nazývaných Silvretta, kdy nás čeká přechod přes sedlo Winterlücke (2787m) až na vrchol Jörifluelafurgga (2725 m). První úsek cesty na sedlo je technický, stoupáme skalami, takže mě nemrzí, že nemohu běžet. Také hřebenovka a sestup k blankytně modrým jezerům, které vidím dole, je kamenitý. Učím se jak co nejméně namáhat kolena u sestupu, to se bude hodit i při běhu technickým terénem. Příjemným překvapením je sněhový úsek. „Rozběhni to“ slyším zdola. Když vidím tu grapu dolů, mám respekt, na druhou stranu, když spadnu, tak do měkkého. Cupitání ve snaze nesjet to v inov-8, jež zaručeně nejezdí ve sněhu, záhy střídá sjezd, kdy zvládám i menší obloučky. Super to bylo. Dáme ještě pár videí s fingovanými držkopády a míříme dál.
Kamení střídá další sněhová část. Yes! V polovině vyšlapaného chodníku svištím po zadku happy jak malé děcko o Vánocích. Dole mě čeká několik německy mluvících turistů se zaraženým výrazem. Brzdím jim přímo pod nohama.“Try it!“ jako přivítání, nečekali.
Terén se mění na hliněný, zjišťuji, že pomalé cupitání nebolí. Moje radost trvá jen tak 200m. Zdolávám kamenitý výstup (to bylo ještě v pohodě) a pak cca kilometr sestup mordorem. Zatnu zuby a hledám neviklající se kamení, které by nebylo špičaté tak, abych musela balancovat a přepínat kotník. Ostré kamení mu vůbec nedělá dobře, je mi jasné, že mi v následujících dnech pěkně poděkuje. V půlce cesty, kdy se mi ostatní docela vzdálili i z dohledu, hledám dřevo do kterého by se dalo zakousnout. V širokém okolí jsou jen balvany.
Nedá se svítit. Slzičky, neslzičky musí se jít dál.
Zbytek skupiny naštěstí čeká u jezer. Nabízené hůlky přijímám s radostí a je mi jedno, že kazí techniku i postavu. Zaslouženou odměnu nabízí modré ledovcové jezero Jöriseen (2519 m) s několika okolními ledovcovými jezírky. Ledová voda je doslova živou vodou na kotník. Chladím tak dlouho, dokud v noze neztrácím cit. Naštěstí máme 30min „obědovku“, ledové wellness si můžu dovolit.
Výstup na Jörifluelafurgga (2725 m) je už procházka růžovým sadem. Dokonce i úzkou římsu procházím, držíc se jak klíště řetězů, poměrně rychle. Výhled z vrcholu je k nezaplacení. Silvrettské Alpy mám jak na dlani. Přidávám se k ostatním, zatímco Břeťa se odpojuje a míří ještě k jednomu vrcholu. Ukazatel slibuje 40min, dolů nás doběhne. Po hodině koukám nervózně k vrcholu. Potkávám další kluky ze skupiny, kteří mě moc neuklidňují: „my jsme tam taky chtěli, ale sráz z obou stran byl už moc, a když jsme viděli ten kříž, raději jsme to otočili.“ Následující čtvrthodina se táhne jak držení planku. Naštěstí vidím v dálce žlutou postavičku svištící jak namydlený blesk. Uff, je to on. Když vidím ty jiskřičky v očích, vím, že to bylo mega a těším se na vyprávění.
Samozřejmě ani dnes nechyběl na závěr průchod stádem krav. Závěr dne si užívám z vrcholu Jakobshorn, kochaje se výhledem z louky plné květin. Byl to parádní den nabitý bolestí, radostí, adrenalinem i relaxem, kdy mi dochází, že naděje je to, co nás drží naživu a nakonec dostane i k cíli.
